O smrti mezi námi

Nedávno jsem byla v Ostravě na úžasném K smrti dobrém festivalu, kde byla smrt hlavním tématem. Ale nebyla to akce depresivní a plná smutku, právě naopak. Festival vracel smrt do života ne jako něco krutého a nespravedlivého, ale jako něco, co nás všechny spojuje a v čem jsme si rovni. Vše řečené se mnou hluboce rezonovalo, a protože při našich konzultacích, je smrt častým tématem, rozhodla jsem se napsat tento příspěvek.

Smrt k našemu životu neodmyslitelně patří. Není nikdo, kdo by jí mohl uniknout. Neexistuje člověk, který by neztratil někoho blízkého a nezažil tu velkou bolest loučení se s ním. A tím blízkým může být klidně i pes, kočka, kůň či jiný náš věrný životní společník. Tam, kde je život, je i smrt a tam, kde je láska, je i bolest. Smrt nelze obelhat, podplatit ani ji utéct. Od samotného početí je nám věrně po boku a je jisté, že jednoho dne nás převede zase do míst, odkud jsme na svět přišli. A i přesto je v naší kultuře smrt považována za tabu. Je to nepochopitelné, ale je to tak. Konec života není běžnou součástí naší konverzace. Dokonce o něm nechceme hovořit ani s člověkem, který právě hlubokou ztrátu prožívá nebo se na ni připravuje. Nechceme o ní mluvit a nechceme ji ani vidět. Vytvořili jsme si iluzi, že přijde až někdy v daleké budoucnosti, kdy budeme sešlí věkem a budeme na ni připraveni. Jenže je to jen naše iluze. Smrt přichází kdykoli, bez ohledu na to, zda jsme se s ní smířili a přijali ji do života. Bere si malé děti, často ještě nenarozené, mladé lidi v plné síle i aktivně žijící padesátníky. Jen ti vyvolení odcházejí s hlubokými vráskami, bílými vlasy, životní moudrostí a na konci naplněného života, ve chvíli, kdy smrt vítají s otevřenou náručí. A přiznejme si, že smrt takového člověka nebývá ani pro pozůstalé tak obrovskou a nepřekonatelnou bolestí. S takovým odchodem se snáze smíříme a radujeme se z toho, jakého požehnaného věku se člověk dožil. Přejeme mu, že se již brzy setká se svými milovanými, o nichž poslední týdny před smrtí tolik mluví a na něž se těšil bez náznaku strachu a smutku.

Zcela jiné ale je, pokud ze světa odejde člověk plný sil a energie, anebo dokonce miminko. V takových momentech nás smrt "přepadne ze zálohy" a tu ztrátu prožíváme velmi silně. Z osobní zkušenosti vím, že ještě horší je, pokud si daný člověk vezme život vlastní rukou. V tu chvíli kromě žalu udeří i výčitky a pocit viny, že jsme tomu nezabránili. V další fázi se na toho člověka velmi zlobíme a nemůžeme mu odpustit, jak nás tu zanechal. Hledat viníka a zlobit se na někoho či něco, je vůbec ve spojení se smrtí obvyklé. Viníme nemoc, lékaře, nepozorného řidiče, počasí atd. V takovou chvíli nás vůbec nenapadne, že možná nešlo udělat vůbec nic a že se zkrátka vyměřený čas naplnit. A o tom, kdy se naplní, my smrtelníci nerozhodujeme.

Podle mě jsme odchod ze života zatlačili na úplný okraj každodennosti proto, že jsme zapomněli na učení a přesvědčení všech našich předků. Ve všech kulturách na celém světě a po všechny věky věků lidé věřili, že smrtí život nekončí. Že smrt je pouze přechod do jiné formy bytí. A takové vědomí je velmi úlevné a osvobozující. Pokud žijeme s jistotou, že náš blízký žije někde, kde je mu krásně a nemá žádné trápení a k tomu jsme přesvědčeni, že jednoho dne odejdeme za ním, máme mnohem větší naději, že se se ztrátou časem vyrovnáme. Nebude to asi hned, bude nám chybět, ale za několik měsíců už budeme schopni vzpomínat na něj s čistou láskou a radostí. Já mám to štěstí, že tuto víru mám a přijímám ji s vděčností, stejně jako každý den na tomto světě a v tomto těle. Vím, že smrt tu s námi je a vím, co to znamená ztratit někoho milovaného. A proto si myslím, že je na čase, přijmout smrt do života a nechat ji, aby ho proměnila k lepšímu. Díky vědomí smrtelnosti totiž můžeme žít naplno každý den a žít tak, abychom byli smířeni s tím, že zítřek nemusí přijít. S takovým úhlem pohledu je smrt velkým darem a život velkou oslavou. Nezapomeňte tedy dělat to, co vás těší a říkat těm, co je milujete, co pro vás znamenají, protože když to neuděláte dnes, nemusí k tomu být už žádná další příležitost.