Může nám závist prospívat?

07.02.2023

   Obecně nejsem moc závistivý člověk, ale měla jsem v životě období, kdy mě závist provázela každým dnem a pomalu užírala. Tehdy jsem velmi toužila po dítěti, ale přes všechny snahy jsem nemohla otěhotnět. Bylo to pro mě zoufalé období plné pláče. Záviděla jsem všem maminkám s kočárky, všem ženám s těhotenským bříškem, nenáviděla jsem ženy, které se rozhodly pro potrat nebo jejichž děti skončily v nějaké formě ústavní péče. Závist mě ničila. Přišlo mi, že svět je neskutečně nespravedlivý a že já jsem vyloučená z možnosti být šťastná. Měla jsem pocit, že pokud nebudu mít dítě jako "všichni ostatní", můj život nebude mít vůbec žádný smysl. Byla jsem úplně bezmocná a zahlcená negativními myšlenkami. Neskutečně silně jsem záviděla možnost být matkou.  

   Tehdy všechny temné stránky mé povahy vyplouvaly na povrch. Měla jsem spokojený vztah, vydělávala slušné peníze a hodně peněz jsme měli i našetřených právě proto, abychom mohli založit rodinu. Přesto jsem se utápěla v slzách a zažíval tu marnost, kdy si můžu koupit skoro všechno, co chci, ale nemůžu mít v náručí své vytoužené miminko. K tomu dvě těhotenství skončila v úplném začátku a já už neviděla žádný důvod k životu. Když jsem ale vyplakala potoky slz, zůstala jen velká touha založit rodinu a zároveň odhodlání si tento sen vyplnit. Tehdy jsme se s manželem rozhodli pro osvojení. Nechtěla jsem druhým jen závidět, chtěla jsem žít svůj sen. Podali jsme žádost a vrhli se do kolečka schvalování budoucích osvojitelů. Vše jsme zdárně zvládli a byli zařazeni na pořadník. Já se uklidnila a začala zase žít, protože jsem věděla, že můj sen je v procesu. 

   Osud nám ale zamíchal kartami a já se po čtyřech letech snah o miminko stala mámou se vším všudy. Během tří let jsem porodila hned tři děti a náš život se roztočil na plné obrátky. A víte co? Závist zmizela. Najednou jsem všem maminkám jejich malé zázraky přála, měla jsem i pochopení pro ty, co se rozhodly pro potrat nebo svěřily výchovu svých dětí státu. Začala jsem vnímat důležitost svobody a toho, že každý jdeme vlastní cestou. Ale také jsem si uvědomila, že závist nemusí být jen špatná vlastnost. Závist je vlastně ukazatelem toho, po čem touží naše srdce. Je to probublávání našich snů a velké touhy. A můžeme díky ní buď zanevřít na celý svět nebo se rozhodnout tu touhu poslechnout a naplnit. Já se naučila využívat ji k tomu druhému. Když se teď přistihnu, že někomu něco závidím, snažím se rozklíčit, co a proč v mém životě vlastně chybí a co mi má závist ukazuje. No a pak hledám cesty, jak si svou skrytou touhu vyplnit a přestat závidět. Závidím totiž jen to, co sama nemám. A až na výjimky je to možné doplnit. A to by se mělo stát cílem závisti. Nenechat se pohltit nepatřičnou závistí, ale s vděčností přijmout ten nabízený ukazatel směru. Ve většině případů lze vždy najít řešení. Děláme to i na společných setkáních při terapii a nebo při konzultacích po e-mailu. 

PS: A nebojte, já se nakonec stala i mámou náhradní. Protože jsme měli tři zdravé biologické děti, nebyla už šance na osvojení, ale stali jsme se pěstouny. Svůj sen o domě plném dětí jsem si tedy odžila vrchovatě a dvě nejstarší děti jsou již plnoleté. Závist mě dovedla ke splnění snu a navíc k tomu, že jsme sen o rodině splnili i někomu dalšímu. Doteď mám v živé paměti, jak důležité bylo uvědomění, že já toužím po miminku a v ústavech touží stovky dětí po mamince. Tehdy mi to vrátilo smysl života. A dnes to žiju.